Rozhovor pro Basler Zeitung

„Hudby se nikdy nevzdám”

Americká zpěvačka Anastacia (42) mluví o pauze ve své kariéře a o práci pro charitu

MARC KREBS

Anastacia Newkirk je již přes deset let jednou z největších hvězd světové populární hudby. Den před svým koncertem na AVO Session vysvětluje, proč je pro ni dnes důležitější její charitativní činnost než pozice v hitparádách.

Ve středu strávila Anastacia na prknech Messe-Festsaal pouhých 45 minut. Pro její fanoušky – zklamání. Zpěvačka kvůli koncertu přerušila přestávku ve své kariéře, a proto zřejmě nebylo v jejích silách nacvičit koncert v plném rozsahu. Avšak i s tak krátkým vystoupením se jí podařilo dokázat, jak silný hlas má a že se ho nebojí použít. Na pódiu dělo, v soukromém životě bojovnice. Od 13 let trpí Crohnovou chorobou. V roce 2003 jí byla diagnostikována rakovina prsu, kterou úspěšně porazila.
Anastacia, v řečtině označení pro „tu, co přežila“, dělá svému jménu čest. Za žádných okolností se nenechává svým osudem porazit. A nikdy se nevzdává. Do showbyznysu vstoupila, když jí bylo 32 – trochu pozdě vzhledem k tomu, že se v této branži klade takový důraz na mladistvý vzhled a vystupování. To ji dohnalo ke kompromisu, kterého nyní lituje a ke kterému se již několikrát otevřeně přiznala: ubrala si pět let, aby tak naplnila přání své nahrávací společnosti. Dnes je Anastacii oficiálně 42, je paní svého osudu a rozhoduje se sama za sebe, jak objasňuje v rozhovoru pro BaZ.

Anastacio, naposledy jste v Bazileji vystupovala před šesti lety, a to před 9 000 lidmi. Momentálně však nejste na turné. Bylo pro vás vystoupení na AVO Session se svou klubovou atmosférou dostatečně vzrušující a zajímavé, abyste kvůli němu přerušila přestávku ve své kariéře?
Netradiční vystoupení mě přitahují, takže odpověď zní ano. Dosáhla jsem ve své kariéře bodu, kdy mohu všechny své možnosti vidět zcela objektivně. To mi přijde vzrušující.

Už víc než rok se o vás příliš nemluví. Proč?
Protože musím… jak bych to jen řekla… musím zvážit, jakým směrem by se má kariéra měla ubírat. Hudební průmysl se mění, to je zčásti důvod, proč jsem si dala malou přestávku. Chtěla jsem zjistit, co bych chtěla dělat dál, jaký následující krok připadá v úvahu. Nahrávací společnosti vás dnes chtějí doslova vlastnit, aby si tak vynahradily ztráty, které přinesla éra internetu a které budou trvat i nadále. Takže se jako umělec musíte rozhodnout: prodám se jako značka nahrávací společnosti, nebo se omezím pouze na smlouvu s distributorem, získám tím víc volnosti, ale zároveň na sebe vezmu větší riziko a vyšší výdaje? Vše jsem pečlivě uvážila a už jsem se rozhodla.

A pro kterou možnost jste se tedy rozhodla?
Zatím o tom ještě nechci mluvit veřejně, nicméně mohu potvrdit, že příští rok se pustím do nahrávání nové desky. Netlačím na pilu, protože hudby se nikdy nevzdám. Miluju hudbu, ale v těchto záležitostech jsem velmi trpělivá a nechci to uspěchat.

V minulosti už jste svou trpělivost dokázala. V 90. letech jste odmítla mnoho nabídek, prostřednictvím kterých z vás chtěli hudební producenti udělat country či hip hopovou zpěvačku. Místo toho jste působila jako vokálistka, tanečnice či servírka, dokud vám nenabídli pořádnou smlouvu poté, co jste se zviditelnila v talent show MTV.
Přesně tak. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi tak dlouhé čekání vůbec vyplatí. Ale prostě jsem si nemohla pomoct – já a country zpěvačka? To nejde, s tím bych se nikdy nesžila. Pop, rock a soul; to jsou styly, ke kterým mám nejblíže. Ke svým textům a hudbě musím mít naprostou důvěru. Znovu jsem si to uvědomila poté, co jsem se tím dlouho neřídila…

Co tím myslíte?
Před pár lety jsem se pokusila objevit novou Anastaciu a ztratila jsem přitom samu sebe.

Jak se to stalo?
Najednou jsem si připadala nudná, řekla jsem si: Vypadáš pořád stejně jako ta Anastacia, co vstoupila do záře reflektorů v roce 2000. Považovala jsem to za projev slabosti, stagnace, takže jsem změnila účes, svůj celkový vzhled, koketovala jsem s novými hudebními styly, zvláště pak s „městským zvukem“. Nebyla jsem k sobě upřímná a později jsem zjistila, že prostě nemůžu přestat být tím, kým jsem: jsem dítě z města s láskou k soul-rocku. A nezáleží na tom, jestli je to in nebo ne.

Přestože jste velmi populární v Evropě, o vaší domovině, Spojených státech, se to říct nedá. Možná je to také tím, že jste se nechtěla přidat do spolku všech těch „vystajlovaných hvězdiček“?
Je to možné. Samozřejmě bych mohla spolupracovat s těmi nejvíc cool tvůrci videoklipů a s těmi nejznámějšími rappery, abych dobyla svou domovinu, ale tohle není můj styl.

Jste člověk, který se neřídí pouze hlavou, nýbrž i srdcem. Důkazem toho je nadace, kterou jste založila po poražení rakoviny prsu, a to, že se angažujete v nejrůznějších charitativních projektech. Vypadá to, jako by tyto aktivity měly ve vašem životě stejnou důležitost, jako hudba.
Je to pravda. Vím, že má kariéra je požehnáním, a nepotřebuju k tomu důkaz v podobě singlu na prvním místě hitparád. Souvisí to s mými životními zkušenostmi – můj bratr je autista, já mám Crohnovu chorobu a musela jsem zdolat rakovinu prsu – je pro mě důležitější hovořit o těchto věcech, abych zvýšila všeobecné povědomí lidí, donutila je, aby na sebe byli opatrnější, abych získala peníze na dobrou věc. To vše s nadějí, že přispěju k tomu, aby byl náš svět o něco snesitelnější. To je daleko důležitější, než být číslo jedna v hitparádě.

Ačkoli se to klidně může znovu stát s vaším příštím albem…
(Směje se) V tom případě to bude znamenat ještě více charity, více peněz, které do ní budu moct dát. Má to hlubší kořeny: ještě v roce 1998 jsem stále chtěla studovat psychologii a potom zajišťovat sociální péči pro děti.

Vždycky jste se musela s životem prát a váš hlas je nesmírně silný. Má to spolu nějakou souvislost?
Dobrá otázka. Myslím, že jo. Nikdy jsem nezpívala do hlavice od sprchy, nikdy jsem před zrcadlem nesnila o životě pop star ani jsem si nikdy nenacvičovala děkovnou řeč při přebírání ceny. Jednoduše jsem své city sdělovala skrze zpěv. Dnes vím, že je to mé poslání.

I před vaším bazilejským vystoupením jste dostala kytici od fanoušků. Jsou to hlavně vaše fanynky, které vám děkují za to, že jim prostřednictvím svého silného hlasu a autobiografických textů dáváte sílu.
Je fascinující, že jsem se očividně stala pro některé lidi vzorem. Tohle mi dodává ještě víc síly a ujišťuje mě to v tom, že mám zůstat sama sebou. A jak už mě život naučil, k tomuto patří i ta nejrůznější nepříjemná vybočení a slepé uličky, do kterých se občas vydáme.

Zdroj: www.anastaciafanclub.ch