Rozhovor pro Metro

Anastacia: Zpívat jsem začala ve třiceti a je to velká výhoda

JIŘÍ HRADECKÝ
20. července 2009

Americká megahvězda Anastacia, o které se říká, že je to bílá dívka s černým hlasem, vystoupila minulý týden v Praze. Čtvrteční koncert byl druhým vystoupením u nás. Deník Metro měl jako jediné tištěné médium osobní rozhovor se samotnou zpěvačkou těsně před jejím pražským koncertem.

Do Prahy jste přiletěla včera, ale byla jste unavena na prohlídku města. Podařilo se vám ji uskutečnit dnes?
Po příletu to bylo trošku hektické, takže nebyl čas. Navíc mám takové pravidlo, že v den koncertu nikam nechodím a zůstávám zavřená na hotelu. Snažím se tím neohrozit svůj hlas a načerpat dostatečnou energii, abych nezklamala své fanoušky, kdyby se náhodou něco přihodilo. Je to čistě moje volba, ale tahle práce to vyžaduje. Striktně odděluju svůj pracovní život a soukromý. Tedy teď jsem v práci, tak ji musím dělat na plno i za cenu různých ústupků.

Takže z města, ze zemí, kde zrovna koncertujete, nic nemáte?
Nedá se to tak říci. Zrovna z Prahy mám zážitků vždy plno. Naposledy jsem zde byla v zimě. Je to neskutečný rozdíl být zde v létě nebo v zimě. Před prvním koncertem jsem se dívala z okna hotelového pokoje jakoby na živý okouzlující starý plakát. Takový ten z třicátých let. Opakem to bylo dnes, kdy jsem se u okna zarazila a s úžasem dívala na Vltavu. Připadala jsem si jako v kýčovém filmu z hollywoodské dílny. Nemohla jsem se od okna odtrhnout. No prostě nádhera.

Na některých koncertech vystupujete s matkou, která s vámi dokonce zpívá. Kdy a proč vás tato myšlenka napadla?
Jistě víte, že jsem měla v minulosti řadu zdravotních problémů - v tu chvíli jsem si uvědomila, že bych měla trávit více času s mou rodinou. Původní myšlenka byla, jen aby se mnou máma objela část turné jako doprovod. Potom mě napadlo, že by bylo úžasné si s ní zazpívat, tak jsem ji poprosila, jestli by to se mnou nezkusila. Měla jsem velkou radost, když souhlasila.

Vztah mezi matkou a dcerou je přece jenom rozdílný než mezi hudebními kolegy. Nemluví vám matka někdy do vašeho vystoupení?
Mé matce je šedesát osm let a je velmi energická, ale do mého vystoupení mi nezasahuje. Jen možná tím, že je nevypočitatelná, samozřejmě v kladném slova smyslu. Nikdy nevím, čím mě na jevišti překvapí. Přesně proto jsem ji oslovila, aby na koncertech byla se mnou. Možná to bude znít trošku sobecky, ale právě tím si tvořím krásné vzpomínky na ni.

Hudbu už děláte bezmála deset let. Za tu dobu jste zkusila řadu hudebních stylů. Rockem počínaje, přes soul a taneční hudbu konče. Která muzika je vám vlastně nejblíže?
Moje první dvě desky byly značně podobné, třetí se lišila a poslední je jiná úplně. Tvrdím, že zkusit se má prostě všechno. Avšak s jistotou můžu říci, že mé duši je nejblíže rock. U vzniku poslední desky jsem změnila vydavatele a album dostalo značně RnB nádech. Nejsem stoprocentně přesvědčena, zdali se do RnB ještě někdy vrátím, ale zkusila jsem to. Tím, že dalo by se říci experimentuji se styly, se hodně hudebně učím. Rostu stále dál.

Necítíte nějaký deficit, že jste s muzikou začala relativně pozdě? Tedy po třiceti...
Naopak si myslím, že jsem na tom, když jsem začala až ve třiceti, vydělala. Tím chci říci, že jsem zažila ten opravdový a normální život. Mnoho hudebníků se ocitne hned ze začátku ve velké mediální bublině. Nemají střízlivé srovnání s okolním světem. To je moje velká výhoda. Cítím se být normálním člověkem, jako jste vy, jako jsou moji posluchači.

Připravujete v současné době něco nového?
V současné době připravuji nový projekt. Bude na něm spolupracovat celá řada nových a pro mnohé nečekaných umělců. Za několik týdnů by měl mít projekt první podobu. Ale nebudu více prozrazovat.

Před několika lety jste se přestěhovala do Londýna. Jak se vám tam žije?
Do Evropy jsem se přestěhovala za manželem, který zde žije už řadu let. Miluju to město, je tam neustálý ruch, ale jiný než u nás ve Státech. Je tam mnoho ohromujících míst. Z ulic na vás dýchá historie. Navíc jsem tam nejvíc sexy ženská široko daleko (smích).

A co říkáte na anglickou, potažmo evropskou mentalitu?
Moc se mi líbí evropská historie a také tradice, která je tady na každém rohu. Mnoho Angličanů vlastní své domy již řadu generací a zná důkladně svůj původ a rod. Naše země tím, jak je mladá, nic takového nemá, aspoň ne v takové míře. Většina lidí ze Spojených států může říci: „Já jsem z Chicaga,“ a tím informace o nich končí.

Zdroj: www.metro.cz